PAMĚTNÍ

KNIHA

 

OBCE

 

Hradčany

 

okres Tišnov

Župa Brněnská.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Župa Brněnská.                      Okres Tišnov.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pamětní kniha

obce

 

Hradčany.

Svazek 1.

 

 

 

Tato pamětní kniha obsahuje 150 listů.

 

                                                                                                                   Fr. Blahoňovský

                                                                                                                        starosta

 

 

 

 

 

 

Hradčany,

 

politická  a  katastrální  / 310 ha / obec jv. /  2.62 km /  Tišnova, kamž jest i přifařena , leží při staré silnici na levém břehu

Lubě pod Vlčími doly.  Tvoří jednu ulici, v níž  rolnické grunty jsou po obou stranách silnice ; na „ Kopečku “ jest dvůr a škola ; třetí část vsi tvoří chaloupky u potoka.

           Dle místního podání má vesnice jméno od hrádku či tvrze, jež stávala v místech dvoru č. 1., bývalé rychty, jejíž majetníci bývali „ rychtáři “ ; poslední byl František Bílý. Posud jsou znatelny tvrzní valy a násep. Dle této tvrze a nalezeného kamenného mlatu náleží Hradčany k nejstarším osadám na tišnovsku, avšak připomíná se v listinách teprve r. 1397.

           Hradčany patřily vždy k panství tišnovského kláštera a byly poplatny k hradu Veveří. Až do konce 17. století přifařeny byly do Čebína, pak do Tišnova. Desátek odváděli Hradčanští čebínskému faráři. Roku 1397 vznikl o ně spor, kterýž byl t.r. v Olomouci urovnán. Klášter se zavázal, že bude dávati faráři v Čebíně po m. pšenice a žita a  2 m. ovsa; ostatní dávky menší měli sami laikové v Hradčanech dávati a odváděti, jakož dosud odváděli. R. 1706 dne 15. ledna udělila abatyše Tereza Nimišová z Nimiš s celým konventem klášterním Hradčanským na jejich prosby a nemožnost milost, že jim desátek z hrachu a čočky odpustila, avšak s výhradou, aby Hradčanští si z  toho prospěchu nečinili, a tam, kde jiné obilí seto býti má, takové pole jen těma dvěma druhy obsívati se neopovážili pod ztrátou toho obilí; a sice ať každý čočky 2/4 a též hrachu obsívá pod ztrátou této milosti. /: Bočkova sbírka , 12. zemský archiv v Brně /.

           Fara čebínská stala se filiálkou fary lomnické a farář lomnický bral z Čebína desátek farní. R. 1756 podal lomnický děkan stížnost u krajského hejtmana na klášter tišnovský, že jemu nechce vymoci zadržený desátek od sousedů hradčanských, který on po celých 17 let svého farařování od nich byl řádně dostával, který nyní však od dvou let zpečují se jemu odváděti, pravíce, že musejí dávati desátek vrchnosti, že tedy nejsou povinni dvakráte z týchž polí desátek odváděti. Klášter se odvolával na smlouvu z r. 1397 s farářem Oldřichem a na úlevu poskytnutou Hradčanským r. 1708. Tribunál rozhodl po 8 letech :

           Poněvadž dle provedeného šetření sami hradčanští sousedé se přiznali, že faráři lomnickému od nepamětných časů vzhledem čebínského kostela 22 4/8 m. pšenice, tolikéž rži a dvojnásob ovsa ročně jako sypaný desátek odváděli, a tím výpis z matriky z r. 1622, na kterýž se děkan odvolával, v plném znění potvrdili, poněvadž od vrchnosti uvedená smlouva s farářem Oldřichem nespadá na toto vlastnictví fary lomnické, poněvadž nebylo správné, že vrchnost ( vlastně úředníci ) vybízela poddané k podání žádosti na krajské hejtmanství, má býti lomnický děkan v budoucnosti ve svém držení a brání téhož desátku udržován a chráněn. Útraty a výlohy ať nese každá strana za sebe.

           Avšak heslo : " Nemáme dávati dvakráte desátku " u sousedů hradčanských se ujalo a hejtman Matěj Kučera oznámil r. 1757, že sousedé nechtějí více dvojího desátku dávati, by třeba na Špilberk měli se dostati. Skutečně uvězněni byli purkmistr Antonín Dvořák a rychtář Jan Kos. kteří podali r. 1758 žádost na abatyši o propuštění ze žaláře. Stanoveno nové jednání na den 6. září 1759 při němž smírným dohodnutím rozepře ukončena.

            Co do povinností robotních zachovala se listina z r. 1785 : " Dědina Hradčany povinna jest robotního platu ročně odváděti 280 zl. Vína 5 1/2 bečky na 6 mil dálky odvážeti. Dříví na stavbu a hrubší potřeby, jako vápno, písek a kamení 60 dní. Sladů ( 220 m. ) na tři míle vzdáli dovážeti.

            V Hradčanech býval  dvůr svobodný , jejž držel r 1674 Urban Jurnečka, jenž obdržel od vrchnosti osvobození od robot a jiných povinností; privilej u výtahu zní :

             " My Voršila Gamzova, abatyše .... známo činíme tímto listem vůbec přede všemi ..... že jest při nás ve vší poddané uctivosti pohledával Urban Jurnečka, dvořák hradčanský, který se k Zuzaně, vdově pozůstalé po nebožtíku Urbanovi Vališovi, dvořákovi, na témž gruntě, přiženil, a nás za to poníženě žádal, abychom jemu té milosti strany ročního platu za roboty, kterou jest Urban, jeho předek, milostivě od nás nadán byl, v témž způsobu netoliko pro něho samého, ale i také pro syny jeho, kdyby který po něm hospodářem na témž gruntě byl, propůjčily. I rozjímajíce sobě nebožtíka Urbana Vališe jeho k nám a klášteru našemu v nebezpečné a v pozdvižené rebelii proti sv. víře katolické i proti J. C. M. nám všem, pánu nejmilostivějšímu v ty velmi truchlivé a soužené časy, vždy stálou věrnost a prokázané poslušné služby, chtíce skrze to i jeho dětem vděčny býti, ano i prohlédajíce na nynějšího Urbana Jurnečku, že svého předka šlépějí v poddané a věrné služebnosti pilně následuje a ve všem volně a poslušně se chová, k tomu jsme se milostivě naklonily a se společní radou se snesouce, nadjmenovanému Urbanovi Jurnečkovi tytéž svobody a nadání potvrzujeme, totiž, aby od všelikých robot a jinších povinností, těž úřadu rychtářského, kromě desátkův sutých a jinších poplatků k tomuto našemu klášteru náležitých, osvobozen jsa, za též roboty a povinnosti tak, jako nyní, každoročně 6 zl. mor. při sv. Václavě do důchodu našeho platiti povinen byl. Že jest často psaný Urban Jurnečka netoliko sám o sobě, nýbrž že i své potomky tou milostí ujištěn býti žádá, i k tomu také jsme se naklonily, jestliže by synové jeho tak, jako otec jich k nám věrně a poslušně se zachovali, že jim té milosti budoucně propůjčiti chceme, za sebe i za potomky slibujeme. Pakli by se naší pouhé milosti nevděčni byli, neb toho platu v určitý čas se spečovali, to sobě budoucím našim zanecháváme, abychom toto naše nadání zrušiti mohli... "  

 V klášteře našem Nebeské Brány nad Tišnovem 1679 

 2. dne januarií.        

           Po Jiříkovi Jurnečkovi nastoupil Antonín Jurnečka. Ten do r. 1760 pokojně užíval gruntu na základě tohoto privileje. R. 1760 bylo naň rychtářství se šenkem uloženo; k tomu každoročně měl 40 zl. za robotu odváděti. Když 1749 vyhořel, nedostal od vrchnosti žádného dříví, jako jiných 11 spoluvyhořelých, a musil si peníze na vystavení gruntu vypůjčiti. Konečně poslala vrchnost do jeho stodoly své mlatce, kteří mu vymlátili 2 kopy pšenice, kterou musil zavésti do kláštera. Podal tedy žádost na visitátora a generálního vikáře Bernarda Henneta, opata žďárského, aby jemu privilej opět byla obnovena. Visitátor dopsal 1762 na klášter, aby mu pšenici jako depositum zachovali a Jurnečkovi dali o tom stvrzenku, až by visitátor do kláštera přišel a se o všem lépe informoval.

           Ke kostelu čebínskému odporučil Urban, dvořák, 2 louky pod rybníkem čebínským " Plisky ". Za jich užívání platil farář kostelu 3 zl. ročně. R. 1667 týž dvořák hradčanský poručil témuž kostelu pole " Niva " mezi poli sentickými pod hrází rybníka.

" Tábor " položené; farář čebínský je měl užívati a ročně 3 mše sv. za zemřelé, za něj a jeho příbuzné, v rozličných dobách sloužiti.

 

           ŠKOLA v Hradčanech jest v okolí jedna z nejstarších, založena byla totiž ke konci 18. století. Nejprve se učilo v obecní pastoušce čís. 19., která v letech čtyřicátých na školu byla jakžtakž upravena a teprve r. 1879 provedeno úplné přestavění. Učitelské příjmy byly praskrovné. Podle „ Základní listiny “ z r. 1860. dostával učitel školního platu 39 zl., od obce 25 zl., od občanů 10 zl. a 12 měřic žita, 6 měřic ječmene, 3 měřice pšenice, 3 měřice hrachu, 3 měřice prosa. Polností užíval 8 měřic t.j. 2 jitra 396  ÿ sáhů na Horce z parc. č. 341. Mimo to bylo učiteli ponecháno 120 ÿ sáhů pro vyučování školní mládeže ve štěpařství. Na školní otop měl 6 sáhů štípového dříví. Roku 1887 založena nová stěpnice „ za potokem“ ve výměře 7 arů. Tam vypěstoval učitel Jan Ryba se žáky sta ovocných stromků a vysázel na obecních pláních celá stromořadí třešní na Horce, jabloní a hrušní na Horce, na Babicích, na Valech, v zahradách sousedů a jinde. Za prodané ovoce z těchto sadů obecních plyne pěkný roční příjem do obecní pokladny.

           Školních dítek bývá průměrně ročně 50. Školní knihovnu a veškeré pomůcky založil Jan Zelbr.

Na zdejší škole působili učitelé:             Trávníček Ondřej r. 1795.

                                                                Štancl ke konci 18. století

                                                                Knopp Jan                                           1842.

                                                                Zelníček Josef až r.                              1845.

                                                                Štasta František do r.                           1848.

                                                                Knopp Antonín                         1848 - 1871.

                                                                Zelbr Jan                                   1871 - 1878.

                                                                Krůl Jan                                    1878 - 1882.

                                                                Nevíš Emil                                1882 - 1884.

                                                                Ryba Jan                                   1884 - 1924.

Mezi příznivce zdejší školy patří zvláště tito občané:

Bílý Josef č. 1., jeho syn setník Bílý František, Krejčí Antonín č. 12. a jiní občané a pak Hlávka Jan, továrník v Brně.

            Hlávka Jan, strýc učitele Jana Ryby, narodil se v Hradčanech dne 21. května 1819 v domku č. 23.

           Vyučiv se tkalcovství, počal v letech čtyřicátých provozovati řemeslo samostatně v Brně na Josefově č. 171. Neúmornou pílí, šetrností a důmyslem povznesl se konečně na majetníka jedné z největších továren na vlněné zboží. Byl vždycky věrným synem svého národa a účastnil se účinně tvrdého zápasu českého živlu v Brně. Zemřel dne 3.7. 1895.

           Ve své poslední vůli učinil nadaci pro zdejší školu v obnosu 750 zl. = 1500 Kč. Úroků z nadace používá místní školní rada pro chudé žáky a na pomůcky školní. Nadační listinu opatruje místní školní rada zde.

 

           KATASTR obsahuje 236 ha polí, 16 ha luk, 3 ha zahrad, 8 ha pastvin, 37 ha lesa.

           Trati se jmenují: pod Horkou, Klínek, Zahrada, Padělek u staré cesty, pod Kopaninou, Díl u staré cesty, pod Mezou, u Studýnky, u Tábora, Padělek za Lubiou, Niva, Rybníček, Lísek, malé Padělky, Černé Hony, Loužek, na Vobšníky, Křenovej padělek, u Žlebců, Padělíček, Klínek za humny, Švehlůvka, Niva.

           Roku 1539 bylo usedlých 12 /: 11 rolníků a chalupník :/. Po 100 letech čítalo se jen 11 gruntů ( 2  6/4 l po 82 m., 7 l. po 56m., 3/4 l s 42m. a 1/2 l. s 28 m polí : ) a při nich 698 m. polí a z těch 68m činž. rolí..

           Roku 1749 náleželo poddanými 550 1/2 m. polí, 14 1/4 m. úhoru, 6 1/8 m. zahrad, 29 v. sena a 17 v. otavy.

           Roku 1793 bylo 18 domů        158 obyvatel

              //      1839       : 25 domů       172 obyv.

              //      1900       : 39 domů       326  obyv.

              //      1921       : 41 domů       299  obyv. čes. a katol.

                                                           

 Od r. 1861 starostové :      

           Krejčí František č. 12.

           Krejčí Josef č. 13.

           Panáček Jan č. 9.

           Bílý Josef č. 1.                                          1873 - 1887

           Krejčí Antonín č. 12.                                 1888 - 1894

           Navrátil Alois č. 15                                   1895 - 1897

           Bílý František č. 1.                                    1897 - 1907

           Navrátil Alois č. 15.                                  1907 - 1908

           Medek Antonín č. 28.                                1908 - 1911

           Krejčí František č. 12.                                1911 - 1914

           Bílý Richard č. 1.                                       1914 - 1919

           Blahonovský František č. 5.     od 17. VII. 1919

 

Nejstarší rody v obci jsou :   Krejčí v 16. století, Kos, Juránek, Šťasta a Mach.

 

           Předsedové místní školní rady od r. 1870 :      

           Bílý Josef, dvořák č. 1.

           Krejčí Antonín, rolník č. 12.

           Bílý František, setník ve výslužbě č. 1.

           Medek Antonín, rolník č. 28.

           Sáblík Antonín, kovář č. 35.

         

                                                

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

S V Ě T O V Á   V Á L K A      1914 - 1918.

 

           Příčinou této války byla lačná výbojnost německého císaře Viléma II., který chtěl rozšířiti své panství zvláště na úkor Slovanstva vnikáním na východ - „ Drang nach Osten“.

           Vhodnou záminkou k tomu byl smrtelný atentát na následníka trůnu rakouského Františka Ferdinanda de Este a jeho manželku v Serajevě, způsobený Srby. Rakousko vypovědělo válku malému Srbsku dne 30. července 1914, jehož se zaujalo Rusko.

Z toho postupně utvořily se dvě nepřátelské bojující strany :

 

I.  Ústřední státy : Rakousko - Uhersko, Německo a později Turecko a Bulharsko.

II. Čtyřdohoda : Rusko, Francie. Anglie, Itálie a Srbsko, Černá Hora, Belgie, Rumunsko, Japonsko a naposledy Amerika.

 

Z počátku Němci všude vítězili. Porazili Srbsko, Černou Horu, Rusko, Rumunsko, Belgii a vnikli hluboko do Francie. Všude barbarsky řádili a co jen vzíti mohli, vše domů vyváželi. Vedli válku v cizích zemích na úkor těchto. Zdálo se, že vyhrají. Avšak pravda vítězí, vše obrátilo se koncem jinak. Čtyřdohoda uzavřela Ústřední státy úplně, na zemi i na vodě, tak že Němci a my s nimi byli jsme odkázáni jen na své zásoby. Ty však nestačily, rok s rokem jich ubývalo, až nebylo úplně ničeho. Vojsko nemělo již dostatečného oděvu, prádla, obuvi, aniž co jísti.. Bída civilního obyvatelstva byla nezměrná. Vše se rekvizovalo jen pro vojsko : Všechno obilí, mouka, potraviny, koně, vozy, dobytek, látky, kůže, zkrátka vše se násilně drancovalo po venkově. ( I zvon z kaple sebrali pro vídeňský arsenál .) Podíly jídla a všeho jiného vyměřeny byly na míru nejmenší a vše se prodávalo jen na lístky ( porce dle váhy ).

           Tu v poslední již dobu r. 1917 zasáhla Amerika a čeští legionáři italští, francouzští a rusští, utvoření z českých zajatců našich. Němci ve Franii počali couvati, nemohouce odolati americkým tangům t.j. obrněným velkým kulometům. Tento tlak a všeobecná bída zlomila sílu Ústředních mocností. První se shroutili Bulhaři a kapitulovali v létě 1918. Za nimi následovali Turci, pak na podzim Rakousko - Uhersko a naposledy Německo.

           Že tolik cizích států povstalo proti Němcům, měli o to zásluhu také naši čeští vlastenci v cizině. Byli to zejména Tomáš G. Masaryk, dr. Eduard Beneš, dr. Milan Štefaník a jiní. Vůdcem jejich byl Masaryk, profesor české university v Praze, který vykonal

 

 

          Pokračování je možné si objednat u obce HRADČANY